Volání Luny

Zavytí: "Vpřed!" zazní tmou.
Tmou namodralou.
Jen luna dává tu modř stromům.
Ve stínech oči planou,
pára od tlam stoupá v obláčcích dýmu k nebi černému.
Tak temné se zdají stíny.
Tlapy se odlepí od mechu
a kapradím běží těla štíhlá a silná.
Šlachovitý zvěd ve předu pádí.
Signál, nocí dál zní.
Těla se míhají, mezi stromy.
Běží smečka hrdá.
Tak tiše a napětí stoupá.
Kde Alfa je?!
Otázka doléhá na vlky jdoucími těmi stíny.
Stará odchází, moudro opouští nás,
nová však zuby cení.
Krev vře v žilách a slina odpadává do hlíny vyprahlé.
Ve stínech zloba ukrytá je,
však cesty ke světlu jiné není.
Rytmus vytrvalý, odbíjí nocí,
tlapy bubnují a zem se třese.
Ze tmy se noří světlo.
Srst se chvěje,
luna, matka nás všech, volá své děti k sobě,
na mýtině, kde se všichni sejdeme.
Bílá září, pak hlavu zvedá k matce
a zpívá, hrdě a oddaně své smečce.