Jméno:
Rossiel Hydor Mobilis
Rossiel Hydor Mobilis
Druh:
vlk
vlk
Pohlaví:
Vlčice
Vlčice
Věk:
3 roky 6 měsíců
3 roky 6 měsíců
Rodina:
matka: Glíthel Spes Aurora (Sladká sestra naděje úsvitu) světlo / léčitelství / dobro
otec: Arodon Quietus Fluctus (Šlechetný tichý příval) voda / neviditelnost / neutrál
sestry: Naerel (Smutná / neutrál), Delgerenil (Červený horror / zlo)
bratři: Thannor (Spolehlivý / dobro), Ravonor (Křídlo / neutrál), Fornor (Severní / neutrál - mrtvý)
matka: Glíthel Spes Aurora (Sladká sestra naděje úsvitu) světlo / léčitelství / dobro
otec: Arodon Quietus Fluctus (Šlechetný tichý příval) voda / neviditelnost / neutrál
sestry: Naerel (Smutná / neutrál), Delgerenil (Červený horror / zlo)
bratři: Thannor (Spolehlivý / dobro), Ravonor (Křídlo / neutrál), Fornor (Severní / neutrál - mrtvý)
Hodnost:
Obránce
Obránce
Partner/ka:
Thorin
Potomstvo:
(m) Ignis, (m) Liam Lioness, (f) Levinia Ray, (f) Fluttershiny, (f) Domina Spiritus, (m) Forcfild Excessus, (f) Merla, (f) Lia Bell.
Magie:
Element - Voda
Schopnost - Telekineze (Psycho-Hydro-kineze)
Element - Voda
Schopnost - Telekineze (Psycho-Hydro-kineze)
Popis magie:
Díky živlu vody, dokáže různé dovednosti spjaté s vodou. Dokáže například vytáhnout vodu ze vzduchu nebo ze země, takže by nikdy neměla trpět žízní. Dokáže, aby ji voda ustoupila z cesty. Vytvoří vodní štít okolo svého těla. Díky schopnosti telekineze (hydrokineze) umí s vodou hýbat, viz výše popsáno. Nepřítele by mohla ochromit tím, že jej dehydratuje.
Díky živlu vody, dokáže různé dovednosti spjaté s vodou. Dokáže například vytáhnout vodu ze vzduchu nebo ze země, takže by nikdy neměla trpět žízní. Dokáže, aby ji voda ustoupila z cesty. Vytvoří vodní štít okolo svého těla. Díky schopnosti telekineze (hydrokineze) umí s vodou hýbat, viz výše popsáno. Nepřítele by mohla ochromit tím, že jej dehydratuje.
Povaha:
Už od malička byla spíše mírné mládě. Konflikty nevyhledávala a také to nebyla žádná přehnaná rváčka, ačkoliv když už se některému jejímu sourozenci podařilo ji vyprovokovat k opravdovému souboji, nestačil se potom někdy divit. Hravé zápasení ji nevadilo, naopak to měla hodně ráda, protože sama je ve své podstatě velmi hravá. Ale jedna z jejích sester, byla velice tvrdá. A protože se jejich životní cesty soustředily na opačné póly rovnováhy, rozuměj dobro/zlo, neměla Rossiel střety se svou sestrou v lásce a později se ji začala vyhýbat. Druhá ze sester byla zase příliš úzkostlivá, což Rossiel přivádělo na pochmurné myšlenky, a tak se pohybovala malá Rossiel raději ve společnosti svých bratrů. Zpočátku v novém prostředí působí plaše, ale ve skutečnosti je jen rozvážná a hodnotí situaci. Kdo ji pozná lépe ví, že se dokáže otevřít, ale nedělá to jen tak lehkovážně na počkání. Pokud může, boji se spíše vyhne. Ale když je v ohrožení někdo jí blízký, mohou ji přemoci emoce a ona se potom bezmyšlenkovitě vrhne do souboje. Nemá ráda povýšené a namyšlené vlky. Nesoupeří s nimi ale myslí si o nich své. Její náklonnost si musí druzí získat a pokud ji podvedou, hodně těžko budou získávat její důvěru zpět. Dost možná se to ani úplně nepovede. Možná, že i když se poté bude chovat nadále přátelsky, nemusí to vždy znamenat, plnou důvěru.
Už od malička byla spíše mírné mládě. Konflikty nevyhledávala a také to nebyla žádná přehnaná rváčka, ačkoliv když už se některému jejímu sourozenci podařilo ji vyprovokovat k opravdovému souboji, nestačil se potom někdy divit. Hravé zápasení ji nevadilo, naopak to měla hodně ráda, protože sama je ve své podstatě velmi hravá. Ale jedna z jejích sester, byla velice tvrdá. A protože se jejich životní cesty soustředily na opačné póly rovnováhy, rozuměj dobro/zlo, neměla Rossiel střety se svou sestrou v lásce a později se ji začala vyhýbat. Druhá ze sester byla zase příliš úzkostlivá, což Rossiel přivádělo na pochmurné myšlenky, a tak se pohybovala malá Rossiel raději ve společnosti svých bratrů. Zpočátku v novém prostředí působí plaše, ale ve skutečnosti je jen rozvážná a hodnotí situaci. Kdo ji pozná lépe ví, že se dokáže otevřít, ale nedělá to jen tak lehkovážně na počkání. Pokud může, boji se spíše vyhne. Ale když je v ohrožení někdo jí blízký, mohou ji přemoci emoce a ona se potom bezmyšlenkovitě vrhne do souboje. Nemá ráda povýšené a namyšlené vlky. Nesoupeří s nimi ale myslí si o nich své. Její náklonnost si musí druzí získat a pokud ji podvedou, hodně těžko budou získávat její důvěru zpět. Dost možná se to ani úplně nepovede. Možná, že i když se poté bude chovat nadále přátelsky, nemusí to vždy znamenat, plnou důvěru.
Minulost:
Narodila jsem se do poměrně velké vlčí smečky ve vzdálené zemi jezer a řek. Mí rodiče nebyly vysoce postavení vlci ve smečce, ale ani ti s nízkým statutem. I má rodina byla v podstatě velká. Mé mamince bylo dáno 7 vlčat. Bohužel jedno z mých sourozenců si vlčí Bůh vzal při samotném porodu a on se narodil mamince již bez známek života. Nesměl být pojmenován a musel být odnesen na obřadní místo, kde si jej Bůh vzal.
Svět pro nás vlčata začal být zajímavější až v okamžiku, kdy se nám otevřely oči. Naše maminka se jmenovala Glíthel Spes Aurora. Byla to vysoká štíhlá šedohnědá vlčice. Byla přátelská, dobrotivá a ovládala schopnost léčitelství. Jejím živlem bylo světlo. Rovněž vyvinula zajímavou terapii léčení za pomocí světla a její životní cesta byla cesta světla - cesta dobra. Náš otec byl někdy přísný, ale obvykle laskavý a trpělivý. Byl to spíš menší bílý vlk, ale jeho tělo bylo statné a pružné. Na sobě měl dost šrámů. Jeden se mu táhl přes půl obličeje skrz levé oko, které bylo díky tomu slepé. Oproti mamince byl o dost starší. Nesl jméno Arodon Quietus Fluctus, jeho elementem byla voda a dokázal se zneviditelnit. Jeho životní dráha byla neutrální.
Se mnou přišly na svět dvě sestry. První byla malá světle šedá samička Naerel. Byla plašší, melancholická až pesimistická na cestě neutrální. Možná proto byla hlavním cílem útoků mé druhé sestry Delgerenil. Já jsem byla vedlejším cílem jejich útoků. Tmavě rezavá Delgerenil, byla bojovná, často nevrlá, a hodně konfliktní. Její jméno ji plně vystihovalo a její povaha byla na cestě zla. Mí bratři byli tři. První se jmenoval Thannor. Byl to spolehlivý mírný a spravedlivý šedý samec většího vzrůstu. Druhým bratrem byl Ravonor. Štíhlý šedohnědý vlk a jediný s křídly. Toho plně využíval. Někdy jej mrzelo, že si s námi ostatními nemůže měřit síly ve vzduchu. Ravo měl svou cestu neutrální, takže nás někdy škádlil, ale jindy byl neuvěřitelně laskavý. Posledním neutrálním sourozencem byl Fornor. Nejsilnější mládě se sněhově bílým kožichem. For byl srdcem bojovník, ale nikdy neútočil se vztekem. Vždycky si dával pozor, aby nikomu při hře neublížil.
Dny ubíhaly a my jsme rostli a nabírali síly. Učili se obratnosti a neustále zkoušeli své sourozence. Když jsme vyrostli natolik, abychom mohli opustit noru a vydat se na velký průzkum toho širého světa, téměř jsme neváhali a radostně vykročili do sluncem zalitého dne. Jediná Naerel váhala vyjít ven. Dokonce se i dvakrát vrátila. Odvahu ji musela dodat naše matka.
Postupně jsme se seznamovali se členy smečky. Většinou se k nám chovali přátelsky. Dokud jsme byli dost malí, mohli jsme si k nim i hodně dovolit. Například skákat jim po nohách, kousat je do ocasů nebo tlap. Tahat je za uši, křídla, nebo cokoli co přišlo do cesty našim ostrým zoubkům. Členové smečky to tolerovali a pokud jsme to už moc přeháněli, dávali nám výchovné lekce. Avšak nikdy nebyli brutální. Když odcházela smečka na větší lov, vždycky někdo z dospělých zůstal s námi i ostatními vlčaty. Byli jsme v takové vlčí školce.
Dokud jsme nevyrostli natolik, abychom se stačili držet smečky, museli jsme zůstávat ve školce, ale jakmile jsme získali dost vytrvalosti, nabrali síly a obratnosti, začali nás rodiče brát s sebou. Zpočátku jsme jen sledovali jak dospělí vlci loví. Okoukávali jsme taktiku a otrkávali se. Ravonora zajímala nejvíce technika lovu za pomocí křídel, takže jeho pozornosti se těšili hlavně členové smečky s křídly. Nebylo divu, když on sám měl křídla. Delgerenil zase uchvátily techniky dospělých, kteří měli na starost zardousit kořist. Všimla jsem si, jak se sestra chvěla vzrušením při pohledu na umírající oběť. Často následně vyběhla za schvácenou kořistí a přesto, že na ní dospělí vrčeli, nebo se jí snažili zahnat na místo, kde měla pokorně setrvat, zakousla se do kořisti také, byť třeba jen do kopyta. Což ji často stálo nějaký ten výchovný políček. Ani to ji neodradilo a tak se obvykle uklidnila až teprve tehdy, když ji dospělák přinutil lehnout na záda a stáhnout ocásek.
Jednoho dne se můj dosavadní svět, který jsem znala změnil. Začalo to krásného rána. Kdo by si pomyslel, že v tak nádherný den přijdu o vše, co je mi milé. Rodiče nás vzali na jednu svou obchůzku, protože už jsme byli vlastně takový vlčí dorost. Pěkně jsme se vytáhli, byli jsme takoví, no však to znáte, samá tlapa, ušatí, velikostně skoro jako rodiče, ale pořád ještě nedospělí.
Matka s otcem byli vepředu. Ravonor si užíval ve vzduchu. Sledoval okolí a občas si zkoušel manévrovat mezi stromy. Thannor společně se sestrou Delgerenil soupeřili o to, kdo dříve uloví zajíce. Naerel, ta se držela spíše zpátky, takže byla ještě za námi. A konečně já s bratrem Fornorem jsme se rozhodli si také zasoutěžit.
Vyzval mne bratr: "Rossi, nezasoutěžíme si spolu?" mrkl na mě svým modrým okem.
"Podle toho, co máš v plánu, Forne." odpověděla jsem a tázavě na něj pohlédla.
Chvíli se tvářil jako že přemýšlí, ale hned na to navrhl: "Nó..., co kdybychom si také dali souboj o to kdo uloví králíka, ale s tím rozdílem, že budeme hledat společně," významně pozvedl obočí, a pak dodal: "co říkáš?"
"Dobrá," souhlasila jsem. Usmála jsem se na něj a jedním skokem jsem se dala na úprk. Fornor mne vzápětí následoval. Běželi jsme ve směru kterým šli rodiče. Uháněli jsme lesem, kde byly stromy řídce rozesety, takže byl hezky prosluněný. Předháněli jsme se. Užívali jsme si příjemně teplého dne. Byl to takový ten den, kdy je teplo, ale není ani horko ani zima, prostě tak akorát. Občas jsme do sebe šťouchali a smáli se. A tak naše hra vypadala spíše jako nějaké běžecké závody, než lov. Když nás běh unavil, což bylo velmi brzy, protože jsme uháněli opravdu rychle, zastavili jsme, abychom popadli dech. Ani jsme si neuvědomili, že jsme se odklonili od původní trasy. Po pár krocích, kdy jsme s čenichy u země zachytili nějakou pachovou stopu, jsme se ocitli až na okraji mýtinky blízko řeky. Pach byl nám neznámý a my byli zvědaví. Stopovali jsme jej až úplně na mýtinku, kde jsme narazili na zdroj onoho zvláštního pachu.
Na okraji řeky na hladkém kluzkém kameni byl přikrčen ten tvor. Byl cítit potem, který mě dráždil v čenichu. Oba jsme s bratrem zůstali stát jako přimrazení, neboť se nám na tom tvorovi něco nezdálo. Šel z něj docela strach. Kolem něj byla temná aura...Tvor jako by vycítil naší přítomnost, náhle se podíval naším směrem. Bleskurychle se postavil na zadní a v další vteřině se mu něco zalesklo v přední tlapě.
"Utečme!" Sykla jsem na bratra.
On jen hrdelně zavrčel, srst se mu zježila a upřeně sledoval to stvoření před námi.
"Forne..." zkusila jsem to znovu. "Prosím, pojď odtud."
Ale to už se bratr dal do pohybu k té bytosti. "Ne! Kořist jako kořist." zavrčel a postupoval vpřed.
Tvor také popošel pár kroků dopředu. Stále na zadních. Už jen to ve mně vzbuzovalo nedůvěru.
Bratr se už přiblížil ke stvoření na vzdálenost asi čtyř vlčích délek. Ta bytost byla vysoká asi tak jako by se vlk postavil na zadní a ještě o kus více. Tohle už nebyla sranda! A bratr si nedal říci.
*Forne, vrať se! Neblázni.* pomyslela jsem si. To už ale začal bratr kroužit kolem své oběti.
"Tak pojď, chlapče." řekla nečekaně bytost. "Ukaž co v tobě je!" Zdálo se, že se ten tvor vůbec nebojí. Dokonce se jeho čumák snad i usmíval.
Fornor stále kroužil. Pomalými kroky, s upřeným pohledem sledoval pohyby kořisti.
Sevřelo se mi hrdlo, ale nechtěla jsem opustit bratra. Pomalu jsem se i já začala přibližovat.
Zatímco se pomalu otáčeli, dospěl tvorův zrak i na mně. "Á, maličká, chceš se k nám připojit? Já se vás nebojím, ale to jistě cítíte."
Bratr, znejistěl, ale jen na vteřinu. A protože to nechtěl rozhodně dát na sobě znát, pokusil se o krátký výpad na tvorovu zadní nohu.
Tvor máchl pravou přední tlapou s lesklým předmětem bratrovi před tváří.
Bratr zakňučel a odskočil stranou.
Zastavila jsem se a pohlédla na bratra.
Bratrovi začala ve tváři rozkvétat červená kresba. To mu krev prosakovala srstí a barvila mu jeho sněhobílý čumák. Zavrčel.
Rozzlobilo mě to, jak ten tvor kousl mého bratra do obličeje. *Jak? Jak to, že to stvoření kouše tlapou? Jak to, že je na zadních tak obratné?* Problesklo mi hlavou a pak mi to došlo! *To je člověk!* Z toho, co jsem o nich slyšela, se mi roznítila krev. Přiskočila jsem k člověku a ani jsem dlouho nezvažovala co udělám. Jen jsem prostě skočila po jeho pravé ruce.
Člověk se mi ale vyhnul a ještě mne stačil škrábnout do mé zadní tlapy v letu. Ucítila jsem štípání. Po doskoku jsem se letmo koukla na tlapu. I mě prokvétala srst krví. Ale nebylo to nic vážného.
Bratr téměř ve stejnou chvíli, kdy já dopadla, zaútočil na člověka také. Podařilo se mu zachytit levou ruku muže. Ten byl na krátký moment zaskočen, avšak z míry jej to nevyvedlo. Bleskurychle se ohnal po mém bratrovi svou dýkou.
Ostří sjelo bratrovi po lopatce. Pustil ruku.
Zaútočila jsem já ze zálohy, avšak se mi podařilo zachytit do tlamy jen jakýsi kus látky.
To už zase odlákal pozornost muže bratr hrdelním zavrčením. Tentokrát jej zase z bezpečné vzdálenosti obkružoval. Snažil se mu hledět do očí, ale zároveň hledal slabinu. Už jej jednou zranil na ruce.
Zatřepala jsem kusem látky který mi uvízl v tlamě, jako by to byla kořist. Po té jsem látku upustila a zaměřila se opět na člověka. Začala jsem jej obkružovat také.
Takže teď kolem muže kroužili vlci dva, kteří očividně neutečou. Člověk se už nesmál, ale soustředil se na boj.
Takhle boj pokračoval ještě nějakou chvíli. Jednou jsem útočila já, jednou bratr. Oba jsme na sobě měli šrámy, které pálily jako sluncem rozpálený štěrk za horkých letních dnů. Když už se boj začal přitvrzovat, najednou jsem se ocitla na onom kluzkém kameni, na kterém na začátku dřepěl onen muž. Bylo to v okamžiku, kdy jsem na kámen doskočila. Člověk se vrhl na mě a nejspíš by mě zabil, nebýt mého bratra, který přiskočil ke mně a silou do mě vrazil. Vlastně skočil přímo do rány, aby oddělil člověka ode mě.
Události vzaly rychlý spád, stejně jako řeka pode mnou. *Řeka pode mnou* nebo já nad řekou. Spadla jsem přímo do vody. Než jsem se vzpamatovala, abych zjistila kde je hladina, kde břeh, strhl mě silný proud. "Forne..." glogloglo, vyjíkla jsem skrze zpěněnou vodu. *Forne...*
Tím, že mě bratr doslova vyrazil z rány, byl sám zasažen. Ostří mu probodlo bok. Sklouzlo mezi žebry. Ale tohle já už neviděla. Poslední co jsem dokázala spatřit, bylo bratrovo tělo ležící na okraji řeky. Zářilo bíle, snad ještě více než obvykle, ale nevěděla jsem, zda to je jeho aura, nebo můj zrak zamlžený vodou v očích. Poté už jsem byla příliš daleko na to, abych viděla co se dělo dál.
Řeka mě unášela a i když jsem se snažila, nedařilo se mi dostat se ke břehu. Dlouho jsem byla unášena proudem , ani jsem neměla představu jak daleko mě zanesl. Divila jsem se, že jsem se ještě neutopila. Možná to bylo díky plovacím blánám, které jsem měla mezi všemi prsty. A přesto to bylo málo, k tomu abych se dostala na břeh.
Už jsem začala být pomalu ale jistě unavená, z těch soubojů. Nejdříve s tím člověkem a teď s řekou. Cítila jsem jak mě začínají opouštět síly. Pokoušely se o mě mrákoty. *Ještě pár machů tlapami a vypoví mi službu.* problesklo mi hlavou. Ucítila jsem že proud zeslábl. Do tlap mě chytla křeč. Začala jsem se pomalu a zcela neúprosně potápět. Do čenichu se mi začala vlévat říční voda. Začala jsem se dusit - topila jsem se. Když tu mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby ta voda ustoupila. Pár nečekaných okamžiků mi trvalo, než mi došlo, že už se netopím. Voda mi z nosu zase odtekla pryč. Zamžourala jsem svým, od vody vyštípaným, zrakem a snažila se nadechnout. A ono to šlo! *Cože!?* Byla jsem překvapená. Stále jsem byla pod vodou, ale kolem mě se vytvořila bublina. Molekuly vzduchu obsažené ve vodě, se shlukly kolem mé hlavy. Ale to nebylo všechno. Voda se přede mnou velmi pomalu, avšak zřetelně rozestupovala. Trvalo to až do chvíle než jsem stála úplně na dně. Ehm, stála, ve skutečnosti se mi křečí zchvácené končetiny rozjely a já se na dno řeky doslova rozplácla. Bublina kolem hlavy se rozplynula. Křeč pomalu ustoupila. A tak jsem se vydala ke břehu. Přede mnou se voda rozestupovala, za mnou se zase uzavírala. Vyškrábala jsem se na břeh a opět se svalila na zem. To už na mě dolehlo vyčerpání a poslední zbytky sil mě opustily. Upadla jsem do bezvědomí.
Když jsem se probrala, okolí jsem nepoznávala. Chtěla jsem se vrátit proti proudu řeky, ale vyděsil mě štěkot psů, který se z toho směru ozýval. Od smečky jsem slyšela, že kde jsou psi, tak jsou také lidé, proto jsem se rozhodla jít jinam, alespoň prozatím. Poznala jsem svoji schopnost, a pochopila, který živel mi vládne. Nebo já jemu?
Od mého plánu vrátit se mě v průběhu několika následujících dní odlákalo nespočet dalších zážitků a nakonec jsem už nedokázala najít správný směr. A tak se stalo, že jsem se při svém putování dostala na území téhle smečky.
Narodila jsem se do poměrně velké vlčí smečky ve vzdálené zemi jezer a řek. Mí rodiče nebyly vysoce postavení vlci ve smečce, ale ani ti s nízkým statutem. I má rodina byla v podstatě velká. Mé mamince bylo dáno 7 vlčat. Bohužel jedno z mých sourozenců si vlčí Bůh vzal při samotném porodu a on se narodil mamince již bez známek života. Nesměl být pojmenován a musel být odnesen na obřadní místo, kde si jej Bůh vzal.
Svět pro nás vlčata začal být zajímavější až v okamžiku, kdy se nám otevřely oči. Naše maminka se jmenovala Glíthel Spes Aurora. Byla to vysoká štíhlá šedohnědá vlčice. Byla přátelská, dobrotivá a ovládala schopnost léčitelství. Jejím živlem bylo světlo. Rovněž vyvinula zajímavou terapii léčení za pomocí světla a její životní cesta byla cesta světla - cesta dobra. Náš otec byl někdy přísný, ale obvykle laskavý a trpělivý. Byl to spíš menší bílý vlk, ale jeho tělo bylo statné a pružné. Na sobě měl dost šrámů. Jeden se mu táhl přes půl obličeje skrz levé oko, které bylo díky tomu slepé. Oproti mamince byl o dost starší. Nesl jméno Arodon Quietus Fluctus, jeho elementem byla voda a dokázal se zneviditelnit. Jeho životní dráha byla neutrální.
Se mnou přišly na svět dvě sestry. První byla malá světle šedá samička Naerel. Byla plašší, melancholická až pesimistická na cestě neutrální. Možná proto byla hlavním cílem útoků mé druhé sestry Delgerenil. Já jsem byla vedlejším cílem jejich útoků. Tmavě rezavá Delgerenil, byla bojovná, často nevrlá, a hodně konfliktní. Její jméno ji plně vystihovalo a její povaha byla na cestě zla. Mí bratři byli tři. První se jmenoval Thannor. Byl to spolehlivý mírný a spravedlivý šedý samec většího vzrůstu. Druhým bratrem byl Ravonor. Štíhlý šedohnědý vlk a jediný s křídly. Toho plně využíval. Někdy jej mrzelo, že si s námi ostatními nemůže měřit síly ve vzduchu. Ravo měl svou cestu neutrální, takže nás někdy škádlil, ale jindy byl neuvěřitelně laskavý. Posledním neutrálním sourozencem byl Fornor. Nejsilnější mládě se sněhově bílým kožichem. For byl srdcem bojovník, ale nikdy neútočil se vztekem. Vždycky si dával pozor, aby nikomu při hře neublížil.
Dny ubíhaly a my jsme rostli a nabírali síly. Učili se obratnosti a neustále zkoušeli své sourozence. Když jsme vyrostli natolik, abychom mohli opustit noru a vydat se na velký průzkum toho širého světa, téměř jsme neváhali a radostně vykročili do sluncem zalitého dne. Jediná Naerel váhala vyjít ven. Dokonce se i dvakrát vrátila. Odvahu ji musela dodat naše matka.
Postupně jsme se seznamovali se členy smečky. Většinou se k nám chovali přátelsky. Dokud jsme byli dost malí, mohli jsme si k nim i hodně dovolit. Například skákat jim po nohách, kousat je do ocasů nebo tlap. Tahat je za uši, křídla, nebo cokoli co přišlo do cesty našim ostrým zoubkům. Členové smečky to tolerovali a pokud jsme to už moc přeháněli, dávali nám výchovné lekce. Avšak nikdy nebyli brutální. Když odcházela smečka na větší lov, vždycky někdo z dospělých zůstal s námi i ostatními vlčaty. Byli jsme v takové vlčí školce.
Dokud jsme nevyrostli natolik, abychom se stačili držet smečky, museli jsme zůstávat ve školce, ale jakmile jsme získali dost vytrvalosti, nabrali síly a obratnosti, začali nás rodiče brát s sebou. Zpočátku jsme jen sledovali jak dospělí vlci loví. Okoukávali jsme taktiku a otrkávali se. Ravonora zajímala nejvíce technika lovu za pomocí křídel, takže jeho pozornosti se těšili hlavně členové smečky s křídly. Nebylo divu, když on sám měl křídla. Delgerenil zase uchvátily techniky dospělých, kteří měli na starost zardousit kořist. Všimla jsem si, jak se sestra chvěla vzrušením při pohledu na umírající oběť. Často následně vyběhla za schvácenou kořistí a přesto, že na ní dospělí vrčeli, nebo se jí snažili zahnat na místo, kde měla pokorně setrvat, zakousla se do kořisti také, byť třeba jen do kopyta. Což ji často stálo nějaký ten výchovný políček. Ani to ji neodradilo a tak se obvykle uklidnila až teprve tehdy, když ji dospělák přinutil lehnout na záda a stáhnout ocásek.
Jednoho dne se můj dosavadní svět, který jsem znala změnil. Začalo to krásného rána. Kdo by si pomyslel, že v tak nádherný den přijdu o vše, co je mi milé. Rodiče nás vzali na jednu svou obchůzku, protože už jsme byli vlastně takový vlčí dorost. Pěkně jsme se vytáhli, byli jsme takoví, no však to znáte, samá tlapa, ušatí, velikostně skoro jako rodiče, ale pořád ještě nedospělí.
Matka s otcem byli vepředu. Ravonor si užíval ve vzduchu. Sledoval okolí a občas si zkoušel manévrovat mezi stromy. Thannor společně se sestrou Delgerenil soupeřili o to, kdo dříve uloví zajíce. Naerel, ta se držela spíše zpátky, takže byla ještě za námi. A konečně já s bratrem Fornorem jsme se rozhodli si také zasoutěžit.
Vyzval mne bratr: "Rossi, nezasoutěžíme si spolu?" mrkl na mě svým modrým okem.
"Podle toho, co máš v plánu, Forne." odpověděla jsem a tázavě na něj pohlédla.
Chvíli se tvářil jako že přemýšlí, ale hned na to navrhl: "Nó..., co kdybychom si také dali souboj o to kdo uloví králíka, ale s tím rozdílem, že budeme hledat společně," významně pozvedl obočí, a pak dodal: "co říkáš?"
"Dobrá," souhlasila jsem. Usmála jsem se na něj a jedním skokem jsem se dala na úprk. Fornor mne vzápětí následoval. Běželi jsme ve směru kterým šli rodiče. Uháněli jsme lesem, kde byly stromy řídce rozesety, takže byl hezky prosluněný. Předháněli jsme se. Užívali jsme si příjemně teplého dne. Byl to takový ten den, kdy je teplo, ale není ani horko ani zima, prostě tak akorát. Občas jsme do sebe šťouchali a smáli se. A tak naše hra vypadala spíše jako nějaké běžecké závody, než lov. Když nás běh unavil, což bylo velmi brzy, protože jsme uháněli opravdu rychle, zastavili jsme, abychom popadli dech. Ani jsme si neuvědomili, že jsme se odklonili od původní trasy. Po pár krocích, kdy jsme s čenichy u země zachytili nějakou pachovou stopu, jsme se ocitli až na okraji mýtinky blízko řeky. Pach byl nám neznámý a my byli zvědaví. Stopovali jsme jej až úplně na mýtinku, kde jsme narazili na zdroj onoho zvláštního pachu.
Na okraji řeky na hladkém kluzkém kameni byl přikrčen ten tvor. Byl cítit potem, který mě dráždil v čenichu. Oba jsme s bratrem zůstali stát jako přimrazení, neboť se nám na tom tvorovi něco nezdálo. Šel z něj docela strach. Kolem něj byla temná aura...Tvor jako by vycítil naší přítomnost, náhle se podíval naším směrem. Bleskurychle se postavil na zadní a v další vteřině se mu něco zalesklo v přední tlapě.
"Utečme!" Sykla jsem na bratra.
On jen hrdelně zavrčel, srst se mu zježila a upřeně sledoval to stvoření před námi.
"Forne..." zkusila jsem to znovu. "Prosím, pojď odtud."
Ale to už se bratr dal do pohybu k té bytosti. "Ne! Kořist jako kořist." zavrčel a postupoval vpřed.
Tvor také popošel pár kroků dopředu. Stále na zadních. Už jen to ve mně vzbuzovalo nedůvěru.
Bratr se už přiblížil ke stvoření na vzdálenost asi čtyř vlčích délek. Ta bytost byla vysoká asi tak jako by se vlk postavil na zadní a ještě o kus více. Tohle už nebyla sranda! A bratr si nedal říci.
*Forne, vrať se! Neblázni.* pomyslela jsem si. To už ale začal bratr kroužit kolem své oběti.
"Tak pojď, chlapče." řekla nečekaně bytost. "Ukaž co v tobě je!" Zdálo se, že se ten tvor vůbec nebojí. Dokonce se jeho čumák snad i usmíval.
Fornor stále kroužil. Pomalými kroky, s upřeným pohledem sledoval pohyby kořisti.
Sevřelo se mi hrdlo, ale nechtěla jsem opustit bratra. Pomalu jsem se i já začala přibližovat.
Zatímco se pomalu otáčeli, dospěl tvorův zrak i na mně. "Á, maličká, chceš se k nám připojit? Já se vás nebojím, ale to jistě cítíte."
Bratr, znejistěl, ale jen na vteřinu. A protože to nechtěl rozhodně dát na sobě znát, pokusil se o krátký výpad na tvorovu zadní nohu.
Tvor máchl pravou přední tlapou s lesklým předmětem bratrovi před tváří.
Bratr zakňučel a odskočil stranou.
Zastavila jsem se a pohlédla na bratra.
Bratrovi začala ve tváři rozkvétat červená kresba. To mu krev prosakovala srstí a barvila mu jeho sněhobílý čumák. Zavrčel.
Rozzlobilo mě to, jak ten tvor kousl mého bratra do obličeje. *Jak? Jak to, že to stvoření kouše tlapou? Jak to, že je na zadních tak obratné?* Problesklo mi hlavou a pak mi to došlo! *To je člověk!* Z toho, co jsem o nich slyšela, se mi roznítila krev. Přiskočila jsem k člověku a ani jsem dlouho nezvažovala co udělám. Jen jsem prostě skočila po jeho pravé ruce.
Člověk se mi ale vyhnul a ještě mne stačil škrábnout do mé zadní tlapy v letu. Ucítila jsem štípání. Po doskoku jsem se letmo koukla na tlapu. I mě prokvétala srst krví. Ale nebylo to nic vážného.
Bratr téměř ve stejnou chvíli, kdy já dopadla, zaútočil na člověka také. Podařilo se mu zachytit levou ruku muže. Ten byl na krátký moment zaskočen, avšak z míry jej to nevyvedlo. Bleskurychle se ohnal po mém bratrovi svou dýkou.
Ostří sjelo bratrovi po lopatce. Pustil ruku.
Zaútočila jsem já ze zálohy, avšak se mi podařilo zachytit do tlamy jen jakýsi kus látky.
To už zase odlákal pozornost muže bratr hrdelním zavrčením. Tentokrát jej zase z bezpečné vzdálenosti obkružoval. Snažil se mu hledět do očí, ale zároveň hledal slabinu. Už jej jednou zranil na ruce.
Zatřepala jsem kusem látky který mi uvízl v tlamě, jako by to byla kořist. Po té jsem látku upustila a zaměřila se opět na člověka. Začala jsem jej obkružovat také.
Takže teď kolem muže kroužili vlci dva, kteří očividně neutečou. Člověk se už nesmál, ale soustředil se na boj.
Takhle boj pokračoval ještě nějakou chvíli. Jednou jsem útočila já, jednou bratr. Oba jsme na sobě měli šrámy, které pálily jako sluncem rozpálený štěrk za horkých letních dnů. Když už se boj začal přitvrzovat, najednou jsem se ocitla na onom kluzkém kameni, na kterém na začátku dřepěl onen muž. Bylo to v okamžiku, kdy jsem na kámen doskočila. Člověk se vrhl na mě a nejspíš by mě zabil, nebýt mého bratra, který přiskočil ke mně a silou do mě vrazil. Vlastně skočil přímo do rány, aby oddělil člověka ode mě.
Události vzaly rychlý spád, stejně jako řeka pode mnou. *Řeka pode mnou* nebo já nad řekou. Spadla jsem přímo do vody. Než jsem se vzpamatovala, abych zjistila kde je hladina, kde břeh, strhl mě silný proud. "Forne..." glogloglo, vyjíkla jsem skrze zpěněnou vodu. *Forne...*
Tím, že mě bratr doslova vyrazil z rány, byl sám zasažen. Ostří mu probodlo bok. Sklouzlo mezi žebry. Ale tohle já už neviděla. Poslední co jsem dokázala spatřit, bylo bratrovo tělo ležící na okraji řeky. Zářilo bíle, snad ještě více než obvykle, ale nevěděla jsem, zda to je jeho aura, nebo můj zrak zamlžený vodou v očích. Poté už jsem byla příliš daleko na to, abych viděla co se dělo dál.
Řeka mě unášela a i když jsem se snažila, nedařilo se mi dostat se ke břehu. Dlouho jsem byla unášena proudem , ani jsem neměla představu jak daleko mě zanesl. Divila jsem se, že jsem se ještě neutopila. Možná to bylo díky plovacím blánám, které jsem měla mezi všemi prsty. A přesto to bylo málo, k tomu abych se dostala na břeh.
Už jsem začala být pomalu ale jistě unavená, z těch soubojů. Nejdříve s tím člověkem a teď s řekou. Cítila jsem jak mě začínají opouštět síly. Pokoušely se o mě mrákoty. *Ještě pár machů tlapami a vypoví mi službu.* problesklo mi hlavou. Ucítila jsem že proud zeslábl. Do tlap mě chytla křeč. Začala jsem se pomalu a zcela neúprosně potápět. Do čenichu se mi začala vlévat říční voda. Začala jsem se dusit - topila jsem se. Když tu mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby ta voda ustoupila. Pár nečekaných okamžiků mi trvalo, než mi došlo, že už se netopím. Voda mi z nosu zase odtekla pryč. Zamžourala jsem svým, od vody vyštípaným, zrakem a snažila se nadechnout. A ono to šlo! *Cože!?* Byla jsem překvapená. Stále jsem byla pod vodou, ale kolem mě se vytvořila bublina. Molekuly vzduchu obsažené ve vodě, se shlukly kolem mé hlavy. Ale to nebylo všechno. Voda se přede mnou velmi pomalu, avšak zřetelně rozestupovala. Trvalo to až do chvíle než jsem stála úplně na dně. Ehm, stála, ve skutečnosti se mi křečí zchvácené končetiny rozjely a já se na dno řeky doslova rozplácla. Bublina kolem hlavy se rozplynula. Křeč pomalu ustoupila. A tak jsem se vydala ke břehu. Přede mnou se voda rozestupovala, za mnou se zase uzavírala. Vyškrábala jsem se na břeh a opět se svalila na zem. To už na mě dolehlo vyčerpání a poslední zbytky sil mě opustily. Upadla jsem do bezvědomí.
Když jsem se probrala, okolí jsem nepoznávala. Chtěla jsem se vrátit proti proudu řeky, ale vyděsil mě štěkot psů, který se z toho směru ozýval. Od smečky jsem slyšela, že kde jsou psi, tak jsou také lidé, proto jsem se rozhodla jít jinam, alespoň prozatím. Poznala jsem svoji schopnost, a pochopila, který živel mi vládne. Nebo já jemu?
Od mého plánu vrátit se mě v průběhu několika následujících dní odlákalo nespočet dalších zážitků a nakonec jsem už nedokázala najít správný směr. A tak se stalo, že jsem se při svém putování dostala na území téhle smečky.
Dovednosti:
Síla: 25
Výdrž: 20
Rychlost: 30
Inteligence: 25
Výdrž: 20
Rychlost: 30
Inteligence: 25