TVORBA VLČICE FIRE.

Taakže, rozhodla jsem se, že teda taky něco napíšu.. Napsala jsem zatím jen jednu kapitolu, pokud sse bude líbit, budu psát dál. Mám dojem, že je tam spousta chyb, takže si jich nevšímejte prosím
VLČÍ ŽIVOT
1. Kapitola

Noční oblohu proťal blesk. S ohlušujícím hřmotem hromů se proplétaly i hluboké hlasy vlků. Na území Ametystových vlků se něco dělo, něco velmi významného. Před malým, dutým kopcem seděl respekt budící, uhlově černý vlk se zářivýma, jantarovýma očima. Před ním seděli v půlkruhu menší, různobarevní vlci v půlkruhu a vyli. Konečně se z doupěte ozvalo úlevné zakňučení. Vedoucí smečky, onen černý vlk se bleskově otočil a vběhl do doupěte. Přímo uprostřed něho ležela světle šedá vlčice s ametystovýma očima a olizovala tři chlupaté kuličky. Černý vlk radostně a nahlas zavyl. Záhy se mu dostala odpověď od ostatních ze smečky. Černý vlk, Jantar, přilezl blíže ke své vlčici, a olízl jí čumák. Ta slabě zakňučela a přivřela oči. Chlupaté kuličky se začali vrtět a pronikavě kňučet. Vlčice je ještě několikrát olízla a přisunula je ke svému břichu. Venku před doupětem bubnoval déšť, a přešlapovali netrpěliví vlci. Jantar vylezl z doupěte a prohlásil: "Přivítejte nové členy smečky a naše nástupce!" Ozvalo se radostné vytí a štěkání. Pár vlků dokonce začalo poskakovat. Jantar souhlasně přikývl a vrátil se dovnitř. Bílá vlčice pokojně ležela na boku, a tři vlčata se jí tulila k boku. Jantar si k ní lehl ze zadu a položil si jí hlavu na záda.
O DVA MĚSÍCE POZDĚJI
Brzké svítání probudilo celou vůdčí rodinku. Jantar byl už dávno pryč, šel lovit se zbytkem smečky. Bílá vlčice - říkejme jí Snow- se starala o svá tři, dva měsíce stará, vlčata. Měla dva vlky a jednu vlčici. První, nejstarší vlk, měl tmavě šedou barvu, skoro černou a modré oči. Druhý, prostřední vlk, měl barvu bílou s šedými pruhy kolem hlavy a podivné, šedé oči. A poslední, nejmladší vlčice, měla hnědo-bílou barvu a jantarové oči po tátovy. Všechna vlčata byla zdravá, plná síly a života. I když byla ještě hodně malá, s pisklavým kňučením se plazila po doupěti. Snow lehce popadla až moc zvídavou vlčici za zátylek a položila ji k jejím bratrům. Pak se zvedla a vyšla ven před doupě. Zavyla svým krásným hlasem a vrátila se zpátky k vlčatům.

Jantar se blížil k vykopávajícímu jelenovi. Přikrčený k zemi a vrčením ho přitlačoval ke skále a zbytek smečky se k němu plížilo v půlkruhu. Unavený jelen s krvácející nohou se začne bezradně ohánět parožím. Jantar se jako alfa na jelena vrhl jako první. Ze spoda se mu podařilo zakousnout se mu do krku. Ostatní ze smečky na jelena také začali skákat. Jelenovi se podařilo svými parohy několik vlků odrazit, jednoho dokonce zabít. Jantar se ještě víc zakousl jelenovi do hrdla. Cítil, jak z jelena uniká život a horká krev v jeho tlamě ho ještě víc povzbudila. Jelen už to nevydržel a upadnul na kolena. Toho využili ostatní vlci a vrhli se mu na záda. Žalostné troubení jelena se rozléhalo lesem a skalami. Po dalších pěti minutách konečně padl. Jantar se postavil a vítězoslavně zavyl. Pak si ukousl něco málo masa a ještě něco utrhl pro vlčata a Snow. Pak nechal najíst se ostatní členy smečky a vydal se zpátky k doupěti. Ostatní vlci ještě chvíli truchlili nad ztraceným členem, a pak se vydali za alfou.
Když už byla smečka na půli cesty, ozvala se hlasitá, třeskutá rána. Zasáhlo to Jantarovo nejlepšího přítele, Šedivce. Starý vlk se svalil na zem a z boku mu tekla spousta krve. Lidé! Pomyslel si poplašně Jantar a rozběhl se k doupěti. Zbytek smečky za ním. Začal se ozývat štěkot psů, a další rány z pušky. Pár dalších vlků spadlo na zem. Jantar zavrčel a otočil se naproti psům. Vysocí chrti křížení s dobrmany byly silní konkurenti a navíc jich bylo přes třicet. Na Jantara se vrhlo několik najednou. Všechny dokázal zabít- přece jenom, byl to vlk v nejlepších letech a na vrcholu své síly. Zato ostatní členové smečky se museli prát z posledních sil. Rány z pušky se ozývaly v krátkých intervalech. Ozvalo se další zakňučení, a k zemi padl další vlk. Psi, kteří s ním bojovali, se vrhly na mladou vlčici, která nedávno dospěla. Jantar se jí vrhl na pomoc, ale bylo pozdě. Psi jí roztrhali hrdlo. Další rána z pušky. Tentokrát to zasáhlo Jantara. Kulka ho škrábla do packy, čehož využili psi, a skočili mu po krku. Jantar se ale ještě pořád dokázal bránit, i přes štiplavou bolest. Vlků ubývalo. Nakonec už to Jantar nevydržel. Na dvě vteřiny zavřel oči a najednou všichni psi ztuhli. Stali se z nich jantarové mumie. Zesláblý vlk začal co nejrychleji utíkat. Další rána z pušky, další zasáhnutí. S hlasitým zakňučením padá k zemi, za sebou slyší kroky těch vrahů- lidí. Z posledních sil zavyje a potom jeho život vyhasíná.
Snow se rychle vymrští na nohy a vyběhne před doupě, vlčata-nevlčata. Rozběhne se za hlasem svého partnera, a přitom několikrát zavyje. Srdce jí hlasitě tluče, strach jí svírá vnitřnosti, ale přesto se zastaví několik metrů před doupětem. Chvíli tam jen tak postává, potom se ale rozhodne. Jantara nade všechno miluje, nemůže ho přece nechat zemřít! Běžela blátivou cestou, která však byla nejrychlejší. A pak to z dálky uvidí. Rychle se zastaví, až bláto postříká všechno okolo. Vidí nejhorší věc, která se mohla stát. Několik lidí se sklání nad mrtvým tělem Jantara a nedaleko od nich leží zbytek smečky. Ti vrazi! Jeden z nich se najednou otočí a pak ukáže na Snow, která stojí na kopci nad nimi jakoby v transu. Lovci se na ni rázem otočí a jeden z nich na Snow zamíří puškou. Najednou Snow ucítí štiplavou bolest na plecích a až to ji probere. Se slzami v očích se rozběhne zpět k doupěti a svým vlčatům. Ale lovci běží za ní, po stopách v blátě a kapkách krve. Konečně Snow doběhne k doupěti, a s nadějí, že si toho lovci nevšimnou, zaběhne dovnitř. Rychle si lehne před vlčata, která nechápou, co se děje, proč jejich matka krvácí, a vůbec proč se chová tak divně?
Lovci už byly skoro před doupětem. Jeden z nich, muž se zvlášť bledou pletí, si dřepne k několika kapkám krve. "Tenhle vlk je už velmi zesláblý. Dlouho nevydrží." Pak vstal a následován ostatními se poklusem rozběhl k doupěti. Před ním zastavil a řekl: "Je to vlčice s vlčaty, jinak by byla na lovu s ostatními. Ta vlčata by se mohla hodit, zatím je nezabíjejte." Pak se sám sklonil ke vchodu do doupěte a podíval se do něj. Spatřil Snow, s vyceněnými zuby a krvácejícím bokem. Nelítostně na ni namířil puškou a vystřelil.
Snow se naposledy snažila vrahy zastrašit. Pak ale ucítila další pronikavou bolest a potom… Očima, kterýma unikal život, se podívala na svá tři vlčata. Pak vydechla naposledy.
Bledý muž pokyne jednomu sotva sedmnáctiletému chlapci s havraními vlasy a skoro černýma očima, aby vlezl do doupěte. Mladík se neochotně začne soukat do doupěte, a když tam vleze, na dvě vteřiny pevně zavře oči. Nesnáším zabíjení! Pomyslí si a obloukem se vyhne mrtvole vlčice. S překvapením zalapá po dechu, když za ní uvidí tři vlčata, přitulená k mámě. Najednou se zvenku ozve hlas bledého muže: "Jsou tam ta vlčata?" Mladík neochotně přitaká. "Jo, jsou tu tři. Asi dva měsíce stará." V šeru, které v doupěti bylo, si je nemohl prohlédnout. "Chyť je a vynes je ven!" Ozve se znovu hlas bledého muže, Henrika. Chlapec si dřepne a konejšivým hlasem mluví na tři vlčata. "Nebojte se maličcí, nic se vám nestane…" Bez větších problémů chytne za zátylek první, šedo-bílé vlče a podá ho jednomu z lovců venku. Pak se vrátí ke zbylým dvěma vlčatům. Pokusí se vzít na pohled menší vlče, hnědo- bílou, ale ta se mu svými malými zoubky zakousne do ruky. Naštvaně cosi zabručí, a raději vezme vzpouzející se černé vlče, kterému se však nepodaří kousnout ho.
Malá vlčice měla příšerný strach. Proč je jejich maminka nebrání? Kdo jsou ta stvoření a proč odnáší její sourozence. S vyceněnými zoubky sledovala toho, který její sourozence odnesl. Když po ní znovu chňapl rukou, znovu se mu do ní zakousla, až cítila pramínky krve. S kňučením se tulila k mámě, která se nehýbala a byla nějak chladná…
Chlapec se trochu naštval, když i po druhém pokusu schytal jenom kousanec. Promnul si krvácející ruku. "Tak co je s tím třetím vlčetem?!" Ozval se hlas Henrika z venku. "Už to bude, nedaří se mi ho chytit!" Odpověděl mu nabručeně chlapec, jménem Thomas. Bezpodmínečně vzal vlče za zátylek dřív, než se mu podařilo ho znovu kousnout. Vysoukal se ven z doupěte a vyšel na světlo. Teprve teď si mohl všechna vlčata prohlídnout. První, skoro bílé vlče s šedýma očima byl vlk. Zrovna si ho prohlížel jeden z lovců. Druhý, uhlově černý s modrýma očima byl taky vlk, a neochotně se nechal nadzvedávat Henrikem. Vlče, které držel Thomas, byla vlčice, hnědo- bílá s jantarovýma očima. Cukala sebou a snažila se Thomase kousnout. Thomas ji vyzvedl do výšky a prohlédl si ji. Byla malá, ale vypadala, že má bojovného ducha. Pokusil se jí pohladit hřbet. Znovu se po něm ale ohnala. Henrik najednou promluvil: "Tenhle vlk by se dal dobře využít. Mohl by z něho být dobrý bojovný nebo hlídací pes. Tamto šedé by se dalo prodat jako domácí mazlíček. A ukaž to poslední vlče, Thomasi." Chlapec mu neochotně podal zmítající se vlčici a převzal černého vlka. "Hm, tahle malá má něco do sebe. Nevím, možná si ji nechám." Přemítal Henrik a prohlížel si ji. Najednou se mu malá vlčice pořádně zakousla do ruky. Henrik nehnul ani brvou a otočil se na ostatní lovce. "Přineste nějaké řemínky a uvažte ty vlčata!" Lovci rychle odněkud vzali řemínky a udělali tři smyčky. Každému vlčeti navlékli smyčku na krk a položili je na zem. Thomas si povzdychl a vzal za řemínek vlčice. Něco ho na ní zaujalo. Vzal ji do ruky a šel za ostatními zpátky k autu.